Capitol Hill Ocean Week

Když jsem byla malá holka, bála jsem se vody. Ne tak strach, že bych do toho nešel, ale nikdy bych nebyl první, kdo by se do toho pustil. Obětoval bych svou rodinu a přátele a párkrát tiše počkal, abych zjistil, jestli je sežral žralok nebo jestli je nenasála až do jádra Země překvapivým propadem – dokonce i v jezerech, řekách a potocích mého rodného státu. Vermont, kde jsme tragicky uvízli bez slaného pobřeží. Poté, co se scéna zdála být bezpečná, jsem se k nim opatrně připojil a teprve potom jsem si mohl užívat vodu s klidem.

I když můj strach o vodu nakonec přerostl ve zvědavost, těsně následovanou hlubokou vášní pro oceán a jeho obyvatele, ta malá holčička rozhodně nikdy nečekala, že se ocitne v účasti na Capitol Hill Ocean Week ve Washingtonu, DC, třídenní akci pořádané v Ronald Reagan Building and International Trade Center. Na CHOW, jak je nejčastěji označováno, se scházejí přední odborníci ze všech oborů ochrany moří, aby prezentovali své projekty a nápady a diskutovali o problémech a možných řešeních současného stavu našich Velkých jezer a pobřeží. Řečníci byli chytří, vášniví, obdivuhodní a inspirativní pro mladého člověka, jako jsem já, v jejich společném jedinečném cíli zachování a ochrany oceánu. Jako vysokoškolský student/letní stážista, který se účastnil konference, jsem celý týden horečně dělal poznámky ke každému řečníkovi a snažil se představit si, jak bych se mohl dostat tam, kde jsou dnes. Když nadešel poslední den, moje křečovitá pravá ruka a rychle se plnící zápisník se ulevily, ale bylo mi smutno, že konec je tak blízko. 

Po posledním panelu posledního dne CHOW se na pódium postavila Kris Sarri, prezidentka a generální ředitelka National Marine Sanctuary Foundation, aby uzavřela týden a dala dohromady některé motivy, kterých si všimla během každé diskuse. Čtyři, se kterými přišla, byly zmocnění, partnerství, optimismus a vytrvalost. To jsou čtyři skvělá témata – vysílají vynikající zprávu a skutečně zachycují to, o čem se tři dny diskutovalo v onom amfiteátru budovy Ronalda Reagana. Nicméně přidal bych ještě jednu: vyprávění. 

Kris Sarri, prezident a generální ředitel National Marine Sanctuary Foundation

Znovu a znovu bylo vyprávění zmiňováno jako jeden z nejúčinnějších nástrojů, jak přimět lidi, aby se starali o životní prostředí ao zachování našeho oceánu. Jane Lubchenco, bývalá administrátorka NOAA a jedna z nejúspěšnějších a nejinspirativnějších vědkyň v oblasti životního prostředí naší doby, nepotřebuje vyprávět příběhy, aby přiměla publikum plné oceánských pitomců, aby jí naslouchalo, ale udělala to a vyprávěla příběh. Obamova administrativa téměř prosí, aby ji dostal do čela NOAA. Tím si vybudovala vztah s námi všemi a získala si všechna naše srdce. Kongresman Jimmy Panetta udělal totéž, když vyprávěl příběh, jak naslouchal smíchu své dcery, když sledovali tuleně hrát si na pláži – spojil se s námi všemi a vytáhl radostné vzpomínky, které můžeme všichni sdílet. Patrick Pletnikoff, starosta malého ostrova Saint George na Aljašce, dokázal oslovit každého diváka prostřednictvím příběhu svého malého ostrovního domova, který byl svědkem poklesu populace tuleňů, i když velká většina z nás o Svatém Jiří nikdy ani neslyšela, a pravděpodobně ani si to neumím představit. Kongresman Derek Kilmer nás zasáhl svým příběhem o domorodém kmeni, který žije na pobřeží Puget Sound a zažívá vzestup hladiny moře o více než 100 yardů během pouhé jedné generace. Kilmer řekl publiku: "Je součástí mé práce vyprávět jejich příběhy." S jistotou mohu říci, že jsme byli všichni dojati a byli jsme připraveni stát za příčinou pomoci tomuto kmeni zpomalit vzestup hladiny moří.

Kongresový kulatý stůl se senátorem Whitehousem, senátorem Sullivanem a zástupcem Kilmerem

Dokonce i řečníci, kteří nevyprávěli vlastní příběhy, se zmiňovali o hodnotě příběhů a jejich síle při spojování lidí. Na konci téměř každého jednotlivého panelu byla položena otázka: „Jak můžete sdělit své názory lidem z opačných stran nebo lidem, kteří nechtějí poslouchat?“ Odpovědí bylo vždy najít způsob, jak se s nimi spojit a přinést to domů k problémům, které je zajímají. Nejjednodušší a nejúčinnější způsob, jak toho dosáhnout, jsou vždy prostřednictvím příběhů. 

Příběhy pomáhají lidem propojit se – to je důvod, proč jsme jako společnost posedlí sociálními médii a neustále se vzájemně informujeme o malých okamžicích toho, co se děje v našich životech každý den, někdy dokonce minutu po minutě. Myslím, že se můžeme poučit z této zcela zjevné posedlosti, kterou naše společnost má, a využít ji ke spojení s lidmi z druhé strany uličky a těmi, kteří jsou neochvějně neochotní naslouchat našim názorům. Ti, kteří nemají zájem naslouchat cizím seznamům protikladných ideálů, by mohli mít zájem o osobní příběh této osoby, který by ilustroval jejich názory, spíše než aby je křičel, a vynesl na světlo to, co mají společného, ​​spíše než to, co je odlišuje. Všichni máme něco společného – naše vztahy, naše emoce, naše boje a naše naděje – to je víc než dost na to, abychom mohli začít sdílet nápady a spojit se s jinou osobou. Jsem si jist, že i vy jste se někdy cítili nadšení a nervózní, když slyšeli řeč člověka, kterého obdivujete. I vy jste kdysi měli sen žít a pracovat ve městě, ve kterém jste nikdy nebyli. I vy jste se možná kdysi báli skočit do vody. Odtud můžeme stavět.

S příběhy v kapse a osobními kontakty se skutečnými lidmi, podobnými i odlišnými, než jsem já, jsem připraven vrhnout se do vody sám – zcela beze strachu a hlavou napřed.

Chcete-li se dozvědět více o letošním programu, navštivte CHOW 2017.