Kuba nás potřebuje víc než kdy jindy

V neděli 11. července mnozí z nás viděli pozoruhodné snímky protesty na Kubě. Jako kubánský Američan jsem byl překvapen, když jsem viděl nepokoje. V posledních šesti desetiletích byla Kuba vzorem stability v Latinské Americe tváří v tvář americkým ekonomickým sankcím, konci studené války a zvláštnímu období let 1990-1995, kdy Kubánci každý den hladověli, protože sovětské dotace vysychaly. Tentokrát to vypadá jinak. COVID-19 přidal značné utrpení do životů Kubánců, stejně jako na celém světě. Zatímco Kuba vyvinula ne jednu, ale dvě vakcíny, které konkurují účinnosti vakcínám vyvinutým v USA, Evropě a Číně, pandemie postupuje rychleji, než vakcíny mohou držet krok. Jak jsme viděli v USA, tato nemoc nebere žádné vězně. 

Nesnáším vidět vlast svých rodičů pod takovým nátlakem. Narodil jsem se v Kolumbii rodičům, kteří opustili Kubu jako děti, nejsem váš normální kubánský Američan. Většina kubánských Američanů, kteří vyrostli v Miami jako já, nikdy nebyla na Kubě a zná pouze příběhy svých rodičů. Vzhledem k tomu, že jsem cestoval na Kubu více než 90krát, mám prst na tepu obyvatel ostrova. Cítím jejich bolest a toužím po zmírnění jejich utrpení. 

Na Kubě pracuji od roku 1999 — více než polovinu svého života a celou svou kariéru. Mým oborem práce je ochrana oceánů a stejně jako kubánská medicína i kubánská komunita vědy o oceánech překračuje svou váhu. Bylo radostí pracovat s mladými kubánskými vědci, kteří stejně tvrdě jako oni pracují na prozkoumávání svého oceánského světa s omezeným rozpočtem a se značnou vynalézavostí. Tvoří řešení hrozeb oceánu, kterým čelíme všichni, ať jsme socialisté nebo kapitalisté. Můj příběh je příběhem spolupráce navzdory všem předpokladům a příběhem, který mi dal naději. Pokud dokážeme spolupracovat s naším jižním sousedem na ochraně našeho společného oceánu, můžeme dosáhnout čehokoli.  

Je těžké vidět, co se na Kubě děje. Vidím mladé Kubánce, kteří nikdy nezažili zlaté časy jako starší Kubánci, kdy jim socialistický systém dával to, co potřebovali, když to potřebovali. Vyjadřují se jako nikdy předtím a chtějí být slyšeni. Mají pocit, že systém nefunguje, jak by měl. 

Také vidím frustraci od kubánských Američanů, jako jsem já, kteří si nejsou jisti, co mají dělat. Někteří chtějí vojenskou intervenci na Kubě. Říkám ne teď a nikdy. Nejenže o to Kuba nepožádala, ale musíme respektovat suverenitu jakékoli země, stejně jako očekáváme totéž od naší vlastní země. Jako země jsme šest desetiletí seděli a nenabídli jsme kubánskému lidu ruku, jen jsme uvalili embarga a omezení. 

Jedinou výjimkou bylo krátkodobé sblížení mezi prezidenty Barackem Obamou a Raúlem Castrem, které bylo pro mnoho Kubánců krátkou zlatou epochou naděje a spolupráce. Bohužel to bylo rychle odvoláno, čímž byla odříznuta naděje na společnou budoucnost. Pro mou vlastní práci na Kubě představovalo krátké otevření vyvrcholení let práce s využitím vědy k budování mostů. Nikdy předtím jsem nebyl tak nadšený z budoucnosti kubánsko-amerických vztahů. Byl jsem hrdý na americké myšlenky a hodnoty. 

O to více mě frustruje, když slyším americké politiky prohlašovat, že musíme zpřísnit restrikce a pokusit se vyhladovět Kubu k podřízenosti. Proč je řešením zvěčňování utrpení 11 milionů lidí? Pokud Kubánci přežili zvláštní období, zvládnou i toto náročné období.  

Viděl jsem kubánského amerického rappera Pitbulla mluvit vášnivě na Instagramu, ale nenabízíme žádné nápady, co můžeme jako komunita dělat. Je to proto, že toho můžeme udělat jen málo. Embargo nás spoutalo. Zbavilo nás to možnosti mluvit o budoucnosti Kuby. A za to si můžeme sami. To není svalování viny na embargo za utrpení na Kubě. Mám na mysli to, že embargo jde proti americkým ideálům a v důsledku toho omezilo naše možnosti diaspory, která se snaží pomoci našim bratrům a sestrám přes Floridskou úžinu.

To, co nyní potřebujeme, je větší angažovanost s Kubou. Ne méně. V čele útoku by měli být mladí kubánští Američané. Mávat kubánskými vlajkami, blokovat dálnice a držet cedule SOS Cuba nestačí.  

Nyní musíme požadovat, aby bylo embargo zrušeno, aby se zastavilo utrpení kubánského lidu. Musíme zaplavit ostrov naším soucitem.  

Americké embargo proti Kubě je konečným zneužitím lidských práv a nezávislosti Američanů. Říká nám, že nemůžeme cestovat nebo utrácet své peníze, kde chceme. Nemůžeme investovat do humanitární pomoci ani si nemůžeme vyměňovat znalosti, hodnoty a produkty. Je čas vzít zpět svůj hlas a vyjádřit se k tomu, jak se zapojujeme do naší vlasti. 

90 mil oceánu je vše, co nás dělí od Kuby. Oceán nás ale také spojuje. Jsem hrdý na to, čeho jsem v The Ocean Foundation se svými kubánskými kolegy dosáhl při ochraně sdílených mořských zdrojů. Tím, že nadřadíme spolupráci nad politiku, můžeme skutečně pomoci 11 milionům Kubánců, kteří nás potřebují. My jako Američané to umíme lépe.   

- Fernando Bretos | Programový důstojník, The Ocean Foundation

Kontakt médií:
Jason Donofrio | Oceánská nadace | [chráněno e-mailem] | (202) 318-3178