Příběhy velryby

Oceán je neprůhledné místo v tom, že se o něm můžeme stále tolik učit. Životní vzorce velkých velryb jsou také neprůhledné – je úžasné, co o těchto nádherných tvorech stále nevíme. Víme, že oceán už není jejich a jejich budoucnost v mnoha ohledech vypadá ponuře. Poslední zářijový týden jsem sehrál roli při představování si pozitivnější budoucnosti na třídenním setkání na téma „Příběhy velryby: minulost, současnost a budoucnost“, které pořádaly Kongresová knihovna a Mezinárodní fond pro dobré životní podmínky zvířat.

Část tohoto setkání propojila původní obyvatele Arktidy (a jejich spojení s velrybami) s historií tradice lovu velryb Yankee v Nové Anglii. Ve skutečnosti to zašlo tak daleko, že představilo potomky tří velrybářských kapitánů, kteří měli paralelní rodinné životy v Massachusetts a na Aljašce. Poprvé se členové tří rodin z Nantucketu, Martha's Vineyard a New Bedford setkali se svými bratranci (ze stejných tří rodin) z komunit v Barrow a na severním svahu Aljašky. Čekal jsem, že toto první setkání paralelních rodin bude trochu trapné, ale místo toho si vychutnali možnost prohlížet si sbírky fotografií a hledat rodinné podobnosti ve tvarech uší nebo nosů.

Při pohledu do minulosti jsme se také dozvěděli úžasný příběh občanské války o kampani CSS Shenandoah proti obchodníkům s velrybářskými loděmi Unie v Beringově moři a Arktidě jako pokus odříznout velrybí olej, který mazal průmysl na severu. Kapitán britské lodi Shenandoah řekl těm, které vzal jako zajatce, že Konfederace je ve spolku s velrybami proti jejich smrtelným nepřátelům. Nikdo nebyl zabit a mnoho velryb bylo „zachráněno“ akcemi tohoto kapitána, které narušily celou velrybářskou sezónu. Bylo zajato a potopeno nebo spojeno XNUMX obchodních plavidel, většinou velrybářských lodí z New Bedfordu.

Michael Moore, náš kolega z Woods Hole Oceanographic Institution, poznamenal, že současné lovy v Arktidě nezajišťují globální komerční trh. Takový lov není v rozsahu éry lovu velryb Yankee a rozhodně se nepodobá úsilí průmyslového lovu velryb ve 20. století, které dokázalo za pouhé dva roky zabít tolik velryb, jako za celých 150 let lovu velryb Yankee.

V rámci našeho setkání na třech místech jsme navštívili národ Wampanoag na Martha's Vineyard. Naši hostitelé nám poskytli chutné jídlo. Tam jsme slyšeli příběh o Moshupovi, obřím muži schopném chytat velryby do holých rukou a házet jimi o útesy, aby zajistil potravu pro svůj lid. Zajímavé je, že také předpověděl příchod bílých lidí a dal svému národu na výběr, zda zůstane mezi lidmi, nebo se stane velrybami. Toto je jejich původní příběh kosatek, kteří jsou jejich příbuzní.
 

Při pohledu na současnost si účastníci workshopu všimli, že teplota oceánu stoupá, jeho chemické složení se mění, led v Arktidě ubývá a proudy se posouvají. Tyto posuny znamenají, že se posouvá i nabídka potravin pro mořské savce – geograficky i sezónně. Vidíme více mořských odpadků a plastů v oceánu, akutnější a chronický hluk, jakož i významnou a děsivou bioakumulaci toxinů u mořských živočichů. V důsledku toho se velryby musí plavit ve stále rušnějším, hlučnějším a jedovatějším oceánu. Jiné lidské činnosti zvyšují jejich nebezpečí. Dnes vidíme, že jsou zraněni nebo zabiti nájezdy lodí a zapletením s rybářským vybavením. Ve skutečnosti byla v Maineském zálivu nalezena mrtvá ohrožená velryba severní zapletená do rybářského náčiní, právě když naše setkání začalo. Dohodli jsme se, že podpoříme úsilí o zlepšení lodních tras a vyzvednutí ztraceného rybářského vybavení a snížíme hrozbu těchto pomalých bolestivých úmrtí.

Baleen velryby, jako jsou pravé velryby, závisí na malých zvířatech známých jako mořští motýli (pteropodi). Tyto velryby mají v tlamě velmi specializovaný mechanismus k filtrování potravy na těchto zvířatech. Tato malá zvířata jsou přímo ohrožena změnou chemie v oceánu, která jim ztěžuje vytváření schránek, což je trend zvaný okyselování oceánů. Na druhé straně panuje obava, že velryby se nedokážou dostatečně rychle přizpůsobit novým zdrojům potravy (pokud nějaké skutečně existují) a že se z nich stanou zvířata, jejichž ekosystém jim již nebude moci poskytovat potravu.
 

Všechny změny v chemii, teplotě a potravních sítích dělají z oceánu výrazně méně podpůrný systém pro tyto mořské živočichy. Když se vrátíme k příběhu o Moshupovi z Wampanoagu, rozhodli se ti, kteří se rozhodli stát se kosatkami, správně?

Poslední den, kdy jsme se sešli v velrybářském muzeu v New Bedfordu, jsem se na tuto otázku zeptal během svého panelu o budoucnosti. Na jedné straně, podíváme-li se do budoucnosti, růst lidské populace by naznačoval nárůst dopravy, rybářského vybavení a přidání těžby na mořském dně, více telekomunikačních kabelů a určitě více infrastruktury akvakultury. Na druhou stranu můžeme vidět důkazy, že se učíme, jak snížit hluk (tichá lodní technologie), jak přesměrovat lodě, aby se vyhnuly populaci velryb, a jak vyrobit vybavení, u kterého je menší pravděpodobnost, že se zamotá (a jako poslední možnost, jak zachránit a úspěšněji rozmotat velryby). Děláme lepší výzkum a lépe vzděláváme lidi o všech věcech, které můžeme udělat pro snížení škod na velrybách. A na pařížském COP loni v prosinci jsme konečně dosáhli slibné dohody o snížení emisí skleníkových plynů, které jsou hlavním motorem ztráty přirozeného prostředí pro mořské savce. 

Bylo skvělé setkat se se starými kolegy a přáteli z Aljašky, kde změny klimatu ovlivňují každý prvek každodenního života a potravinovou bezpečnost. Bylo úžasné slyšet příběhy, představovat lidi se společným cílem (a dokonce i předky) a sledovat začátky nových spojení v rámci širší komunity lidí, kteří milují oceán a žijí pro něj. Je tu naděje a máme toho hodně, co můžeme všichni společně udělat.